Strašidelné příběhy (pověsti)

31. december 2008 at 13:34 | Vačice

Tajemný dům

To, co vám teď napíšu, se opravdu stalo a už bych to nechtěl nikdy zažít...

Bydlíme v jednom činžovním domě, na sídlišti u kraje lesa. Bydlíme tam s rodinou už odjakživa.
Od mladých let nás a většinu mladých strašil tajemný dům. Ani to není dům, jako nějaká chata uprostřed lesa, v takovém malém údolí. Je to kousek od našeho baráku a každý se tam bojí jít, že se tam dějí různé věci. V noci odtud jdou slyšet výkřiky, doprovázené různými záblesky světla atd...
Takže tento dům je zapsán v našich myšlenkách jako strach. Ten dům, nebo spíš chata je rozpadlý, nemá okna a je to něco jako velký, betonový kvádr, který asi někdo někdy obýval uprostřed lesa. Celé ty roky byl zamknutý velkými, ocelovými, modrými dveřmi a každý chtěl dovniř, až nedávno se to stalo...
Minulý týden v pátek večer, spíš v noci, jsme seděli já a dva kamarádi před našim domem. Řekli jsme si, že se půjdeme k tomu domu podívat v noci, s baterkama. Kamarádům se nechtělo, ale nakonec jsme se všichni odhodlali a šli. Už když jsme vcházeli do toho tmavého lesa, v noci, byla to hrůza, byli jsme na sobě skoro nalepení.
Už jsme se blížili k tomu domu, ale najednou zhasla jedna ze dvou baterek, které jsme měli. Jakmile jsme byli blíž a blíž, tak najednou někdo zařval! Byla to taková hrůza, že jsem málem omdlel strachem. Jeden kamárád ihned začal utíkat domů a tak jsme tam zbyli jen dva. Stáli jsme chvíli na jednom místě, nehýbali se, nedýchali a čekali, co se bude dít. Asi 50 metrů od nás, kde byl ten dům, tak šlo slyšet, že tam někdo chodí tam a zpátky, zleva doprava, šlo slyšet, jak křupou spadené větve na zemi.
Nemohli jsme nic dělat, nevěděli jsme, kdo to je, kdo může v noci chodit po tmě kolem toho domu. Takový strach, beznaděj a psycho, které jsme zažívali, bych nikomu nepřál...
Po chvíli to přestalo a najednou ticho. Pomalu jsme šli blíž k tomu domu. Zhasl jsem baterku, aby nikdo neviděl, že tam někdo je.
Když jsme byli blíž a blíž k tomu domu, krve by se ve mě nedořezal. Přišli jsme k domku, hlavní dveře byly zezadu, tak jsme obešli dům a co neviděli! Ty dveře, které byly dlouhé roky zavřené, zamčené a zatěsněné, byly najednou otevřené! Najednou nás přepadl hrozný strach a zárověn zvědavost, co může být uvnitř. Kamarád chtěl běžet domů pro fotoaparát a vyfotit to, ale nakonec jsme zůstali, všude kolem byly větve, křoví a nějaké oblečení, to tam bývalo docela často... staré, roztrhané, dětské oblečení.
Rozhodli jsme se, že půjdeme dovnitř. Najednou jsme ale slyšeli, že z dálky něco beží, prostě dupot, křupání větví a blížilo se to k nám. Ihned jsme se schovali do jednoho křoví, nebo spíš kupu dřeva a čekali, až ten zvuk přejde. Hrozně jsme se báli, hrozný strach, pořád jsem si říkal, proč jsme tam chodili a že už se nemusím vrátit. Ten zvuk se blížil a najednou někdo přicházel k domu. Šlo to pomaleji a pomaleji, byla úplná tma, uprostřed lesa někdo prošel kolem nás a vešel do domu. Najednou bylo hrobové ticho, nemohli jsme se ani hnout, aby nás ten člověk, nebo co to bylo, neuslyšel...
Čekali a modlili jsme se, abychom to přežili. To, co bylo dál, by nikdo neuvěřil. V tom domě už bylo asi víc lidí, protože po chvíli z domu vyšel nějaký člověk a lehnul si před dům. Vím, že to zní divně, ale když jste dlouho ve tmě, tak po chvíli začnete rozeznávat různé objekty a postavy. Prostě asi 15metrů od nás někdo vyšel a lehnul si před dům, do listí a ležel. Nevěděli jsme, co dělat, potřeboval jsem se pohnout, protože už mě brněly nohy a to byla osudová chyba!
Jak jsem se pohnul, praskla pode mnou větev a ten člověk vstal, díval se našim směrem a najednou se rozběhl k nám. Ihned jsme se rozběhli a běželi prostě pryč. Ani jsme nevěděli, kam bežíme, ten člověk nás doháněl, ale já běžel jako nikdy.
Když jsme utíkali, najednou jsme se začali rozdělovat. Byl to panický strach, na nic jsem nemyslel, "prostě jen utíkej!", říkal jsem si. Po chvíli jsme se rozdělili. Já pořád běžel a pak se zastavil a čekal, jestli se objeví můj kamarád, ale nic. Rozhodl jsem se, že asi už šel domů a tak jsem šel taky, nebo spíš utíkal. Když jsem přišel před náš barák, kde jsme bydleli, tak jsem zjistil, že ještě není doma a dost mě to vyděsilo.

II. část

Takže teď vám napíšu druhou část. Když jsem tedy příšel před náš dům a zjistil, že kamarád není doma, chvíli jsem čekal a nakonec šel domů, nemohl jsem vůbec usnout, bylo to hrozné. Pořád hrůzostrašné myšlenky, co se stalo a co se děje s kamošem. Ráno, když jsem se probudil, měl jsem asi 20 nepřijatých hovorů od toho kamaráda a vzkaz, že "musím s tebou mluvit, ihned!". Tak jsem za ním šel a to, co mi řekl, jsem nechápal a myslel, že si ze mě dělá srandu. Byla to však pravda!
Když jsme utíkali před tou osobou, nebo co to bylo, tak jsme se rozdělili a já utíkal domů. Jak už jste jistě četli, no a co se stalo s ním? Teď vám to budu povídat tak, jak mi to popisoval on..
"Když jsem utíkal, nevěděl jsem kam, jestli je metr nebo deset metrů za mnou, nevědel jsem kam bežím, kam šlapu.., prostě jsem jen běžel. Najednou ta osoba, nebo co to bylo, začala řvát, nebo prostě vydávat nějaké zvuky, nebyla to řeč, nějaké vykřiky, ale takové jsem ještě neslyšel. Běžel jsem a najednou viděl, že je čím dál tím blíž ke mě. Ten člověk musel mít dobrou fyzičku, protože opravdu rychle běžel a myslím, že bezdomovec by tak rychle nebežel..
Když jsem už nemohl, tak najednou mě něco porazilo na zem, ani mě neskopl, ani neshodil, prostě nějaký tlak zezadu a já upadl a pak nic. Na nic si nepamatuju, prostě jsem upadl a nevědel o sobě. Probudil jsem se asi 50metrů od toho domu, ani nevím, kolik bylo přesně hodin, ale už se rozednívalo. Měl jsem rozthané tričko, celý špinavý a ošoupané nohy a boty, jako by mě někdo táhnul. Ihned jsem šel domů vzpamatovat se z toho.
Když jsem se ráno probudil, tak na svém těle jsem, kolem pupku, našel nějaké odřeniny, a vyryté, nebo spíš otlačené nějaké čáry, paraboly, ale už to zmizelo.." TAK nějak takhle mi to popisoval. Právě dneska se chystáme tam znova a budeme 4, s větším vybavením, bereme všichni baterky, foťák a samozřejmě nějaký nůž (kdyby náhodou). Jinak můžu poskytnou fotografie a dneska pořídíme další. Takže to dám dohromady a mohu poslat, pokud bude mít někdo zájem..
Možná si říkáte, proč tam jdeme znova i po tom všem, co se stalo, ale žijeme tam od mládí a zjistit, co tam je, co se tam děje, co, nebo kdo se tam schází, musíme prostě zjistit. Už nás jde dnes víc, takže to bude lepší i na psychiku.. tak držte palce, za hodinku vyrážíme. Ahoj a děkuji za ohlasy.

-Tak o takový příběh jsem se s vámi podělil asi před půl rokem. To, co se stalo na další výpravě, kdy měly být pořízeny fotky atd, jsem ani radši nechtěl psát, ale nakonec se o to svámi podělím... Řeknu to tak, jak to bylo, bez přibarvování a dalších keců...

III. část

Takže při té zdokumentovací výpravě nás mělo jít 5, my tři z minula, jeden kamarád, který je tak trošku magor do PC, videa atd.., ten to měl dokumentovat a jeho přítelkyně mu s tím pomáhat...
Když jsme se domlouvali, jestli to uděláme přes den, nebo přes noc, tak jsme dospěli k závěru, že přes den se tam asi nic, nebo nikdo neukáže a že by to byla ztráta času, a tak že půjdeme v noci. Dodnes si pamatuju, že jsme měli sraz po 23:00. Sešli jsme se a vydali do lesa. Jak mohlo být jasné, už před vstupem do černého lesa nás opustila kamarádova přítelkyně, a tak jsme pokračovali bez ní sami dál.
Když jsme se blížili k tomu domu, tak na nás šla hrozná hrůza a vzpomínky na minulou návštěvu. Jen si představte po tom všem jít hustým lesem, při totální tmě. Nejradši bych se otočil a ihned se vrátil, ale nechtěl jsem si udělat před klukama ostudu. Takže jsme se přiblížili pomalu a co nejpotišeji k domu, byli jsme domluveni, že se tam na chvíli schováme, někam před dům a počkáme, jestli neuslyšíme hlasy, ať víme, že tam jsme sami.
Asi po 5minutách ticha jsme vstali a šli ze zadu k velkým, modrým, ocelovým, nebo plechovým dveřím, na zemi ležely další kusy oblečení a nějakých kovových předmětů. Kamarád zapl kameru s nočním viděním (ihned jsem si vzpomněl na film Záhada v Blair witch) a já zkusil kliku dveří. K velikému úžasu dveře nebyly zamknuté, ale šly hrozně težko otevřít, jako by byly zrezivělé panty, nebo je někdo držel z druhé strany...
Pořádně jsme zabrali a udělali takovou mezeru, kterou bychom mohli projít, vše jsme dělali co nejpotišeji a samozřejmě šeptali. Vzal jsem si zpět do ruky baterku a posvítil dovnitř. Uvnitř byl viděl nepořádek, uprostřed velký, dřevěný stůl, víc si nepamatuju, tak jsem tam vešel první.
Jakmile jsem vešel a chtěl oznámit ven kamarádům, že je to ok, tak mě něco z rohu zatáhlo na zem a zavřely se dveře. Baterka se mi vypla, nebo já nevím, při tom pádu (ještě teď , když vám to vyprávím, mi jde husí kůže přes celé tělo).
Nevím, co to bylo, ale prostě nějaký tlak, nebo neco mě povalilo na zem. Začal jsem řvát na kamarády, ale jen jsem slyšel, jak řvou a utíkají... Po chvíli mého řvaní jsem měl pocit, že každou chvíli omdlím strachem. Jen si představte, že po tom všem strachu tam prostě ležíte na zemi, v místnosti, nebo co to bylo, kde je absolutní tma a nevíte, jestli to, co vás pohodilo na zem, stojí vedle vás, nebo ne...
Totálně jsem nevědel, co dělat. Asi půl hodiny jsem se třepal na zemi hrůzou a zimou a nic neslyšel, ani vzdech, křik a prostě nic. Až najednou jsem slyšel z venku kroky, jako by šlo několik lidí najednou. Už jsem začal strachy brečet, protože tohle byla ta největší hrůza v mém živote.
Když se ty kroky (slyšel jsem praskání větví a pochopil, že ta věc, bo co to bylo, nás taky musela slyšet). Přiblížili jsem se ke dveřím, zkroutil se do klubíčka a čekal, co bude..
Najednou se začaly pomalu otevírat dveře. Nejprve se otevřely jen na malou škvírku, ale pak skoro celé a kdo se tam neobjevil.. moji kamarádi a dva starší (28, 29) bratři toho kamaráda, který utekl, když mě to zatáhlo. Ihned jsem vyběhl ven a všichni jsme běželi pryč domů...
Záznam videa byl naprosto nepoužitelný, protože tam byla naprostá tma, noční režim nefungoval a navíc se to asi v půlce vyplo kvůli baterkám, nebo nevím čemu, ale to mě vůbec nezajímalo, protože jsem se vzpamatovával...
Ale co mě to mohlo zatáhnout? Když si pro mě přišli kamarádi, tak v mísntosti nikdo nebyl.
Nemohli jsme si to nijak vysvětlit, ale já prostě vím, že sám jsem na zem nespadnul, že mě něco hodilo na zem a ty dveře se taky samy asi nemohly zavřít, vždyť jsme je otevírali vší silou dva... TAK CO TO BYLO?



Vyvolávání duchů- Sebevrah


Asi před 5 léty jsem se účastnil dětského tábora jako vedoucí skupiny. Večer nám jedna vedoucí navrhla, že můžem vyvolávat duchy pomocí abecedy a hrníčku uprostřed, tak se i stalo.
Byl jsem asi jediný v té době 19 letý chlap, který v to věří, samozřejmě ženy věřily téměř všechny. Dali jsme se do vyvolávání.
Budu Vám vyprávět zatím jen jeden příběh, dle ohlasů přidám další... URČITĚ SI HO PŘEČTĚTE CELÝ! Myslím si, že jsem docela silné médium, což poznáte v následujícím příběhu a o čemž se zmiňuji v diskuzním fóru u článku: extrémní sluch...
Ale teď už samotný příběh...

1.SEBEVRAH

Rozsvítili jsme svíčky a postavili dokola na stůl abecedu z písmen. Do středu jsme pak vložili ještě 3 kartičky se slovy ( ANO, NE, NEVÍM ) a hrníček obracený dnem dolů.
Začli jsme vyvolávat kamaráda EVY, který se zabil skokem z okna:

Tři kamarádky položily na hrníček prst a začly... "Duchu J. K., vyvoláváme Tě, jestli jsi mezi námi, zajeď prosím na slovo ANO"... a znova: "Duchu J. K., vyvoláváme Tě, jestli jsi mezi námi, zajeď prosím na slovo ANO!" Tohle se opakovalo asi tak 5x, v čemž začal hrníček pod prsty sebou vibrovat ( zdůrazňuji, že prsty se dotýkali jen velice jemně hrníčku, bez nějakého tlaku ). Jedna z kamarádek znala osobně velice dobře člověka, jenž spáchal sebevraždu, nicméně hrníček stále jen vibroval...
Řekl jsem (i když jsem nikdy před tím žádné zkušenosti nemněl ): "Evo, odpros ducha, že se musíš pustit hrnku a místo Tebe se připojím já". Stalo se... V ten moment, jakoby se hrnek zbláznil, škubl a i s našimi prsty najel na kartičku ANO, myslíte si ( to jsi udělal Ty ) a proto čtěte dál!
Jako jediný z Tábora jsem pocházel od ostatních vedoucích asi 50 Km, dostal mě tam kamarád, takže mnoho z nich jsem viděl prvně.
Abeceda se staví zpúsobem, alespoň dle mých zkušeností, že písmeno A začíná na 12 hodině, nevím proč, ale je to prostě tak! Jen jednou se to změnilo.
Nyní k příběhu:
"Duchu J. K., je v místnosti osoba, která ví o tvé smrti více než EVA?" Hrníček zajel na ANO. "Můžeš, prosím Tě, napsat jeho jméno?" Hrníček napsal: JAGIB. "Duchu, to ale není jméno, napiš ho prosím znova" a duch napsal: JAGIB. "Ptám se: duchu, vadí ti něco na seřazení písmen?" Duch: "ANO." Mají písmena začínat na jiné hodině? Duch: "ANO." Logicky jsem začal: "Mají začít na 1?." Duch: "ANO!"
V tomto okamžiku začala Eva, která se již neúčastnila kruhu, s běsem a slzami v očích brečet a zapálila si cigaretu. Zbylí vedoucí jí museli uklidnit... ČTĚTE CELÝ ČLANEK, STOJÍ ZA TO!
Pokračujeme dál s písmenem A, začínajícím na: 1: "Duchu, můžeš nám napsat jméno osoby, které jsi před tím uváděl a ví o tvé smrti nejvíc?" Duch nyní: JARIN ( přezdívka jména Jarda ).
V tomto okamžiku již EVA nevydržela a začala řvát, ať ho odvoláme a tak jsme slovy: "Duchu J. K., odvoláváme Tě a děkujeme, že jsi tady s náma byl, pokud jsi stále tady, zajeď prosím hrníčkem na ANO..." a hrníček s našimi prsty zajel na ANO. Tohle jsme zkoušeli asi tak 10x bezúspěšně, až po mých slovech duch odešel, každý na ně musí přijít sám. Malá RADA: Já Vás upozorňuji, pokud někdy budete vyvolávat: NIKDY SEBEVRAHA!!!
Upozorňuji, že EVA se hrnku nedržela!
Víte, proč EVA KŘIČELA, AŤ HO ODVOLÁME? Jarin a J. K. byli nejlepší kamarádi, kteří spolu loupili v kamiónech, kde řidiči spali... a víte, proč EVA BREČELA, KDYŽ DUCH chtěl písmena od jedné? Neboli také 13ky? J. K. skočil z 13 patra...

Další příběh, kterého jsem se účastnil jen jako pozorovatel a opakuji: Nebyl jsem známým ostatním vedoucím, bydlel jsem 50 km od jejich domova a na Táboře jsem byl s něma prvně. Z toho vyplývá: Nemohli znát žádné podrobnosti o mém životě.

Sedmý smysl


Chtěla bych se s námi podělit o můj první tajemný zážitek, tehdy mi bylo mi asi 14let. Tak tedy, popořádku. Mamka se kamarádila s jedním známým, kterému zemřela manželka a dítě... Po pár měsících, když jsem spala, bylo asi 2 hodiny ráno, se mi zjevil "duch." Mám pokoj se starší sestrou a duch si převzal její podobu. Plakala a dívala se na mě. Vstala jsem za ní s tím, že je to má starší sestra a s otázkami: "proč pláčeš a kam jdeš?" Otočila se a šla do kuchyně a já jsem šla stále za ní. Když se mi v kuchyni ztratila, tak jsem se vrátila do pokoje, podívala jsem se na sestřinu postel a ona tam spokojeně spala. Ráno jsem to vyprávěla mamce, říkala mi, že se mi to zdálo, ale když jsem si stála za svým, tak mě vzala ke kartářce. Tam jsem kartářce vše řekla. Kartářka mi uvěřila a sdělila mi, že mám 6 smysl. Mamka se pousmála a řekla, že to mám po ní. Zkoumali jsme, kdo to mohl jen být, ale nepřišli jsme na nic. Dále nám řekla, kdyby se to vrátilo, ať přijdeme. Duch se vrátil s podobou mé starší sestry, už neplakala, ale přivedla dítě, to podobu nemělo, jen šedý stín. Prohlížel si náš pokoj a všechny ty naše zvířata, ona stála pouze mezi dveřmi. Ráno jsem šla s mamkou opět ke kartářce s tím, že vím, kdo to je, byla to žena a dítě toho známého, kterého jsme navštěvovali. Tak jsme zkoumali, proč za mnou chodí, ale nepřišli jsme na nic. Kartářka nám dala zaříkávadlo, které jsem měla říkat při otevřeném okně, aby duchové v pokoji odešli a nechali mě spát. Po 3 dnech od tohoto zaříkávání duchové odešli a už se nikdy nevrátili. Mě ale stále vrtá hlavou, proč plakala... Toto byl můj první zážitek s duchama, nepociťovala jsem strach a nepociťuji strach... Máme v bytě ducha a ten někdy klepe na náš stůl v pokoji a někdy se mi zjevuje jako šedá postava a prohlíží si moje zvířátka... Jsme na něho zvyklí, jsme kamarádi. Zážitků bych měla spousta, protože, jak mám ten 6 smysl, tak se na mě i zemřelí umí navázat do snů a nechávat mi vzkazy... například se mi zdálo o tetě, která nás měla ráda, hlavně moji mamku... Mamka měla v té době velké problémy, jak v manželství, tak v práci... A teta mi ve snu řekla, že mám vzkázat mamince, že vše bude o pořádku, že se vše vyřeší... Když jsem to mamce říkala, tak se rozplakala... A za 14 dní bylo všechno vyřešené, mamka našla odvahu se rozvést a problémy v práci zmizely.


Strašidelny hřbitov


Jeden strašidelný dům je v Černošicích u Prahy, nikdo tam nevydrží déle jak 2 roky. A vždy se tam stihne něco přihodit. Teď je dlouho prázdný a když jedu v noci kolem, tak mi naskakuje husí kůže... Co je ale opravdu prověřené - je strašidelný hřbitov nedaleko Okoře, u malé vesnice Noutonice. Můj táta tam trávil mládí ( ve vesnici ) a vyprávěl různé příhody. Dodnes tam místní před soumrakem přestávají chodit a raději obcházejí zkratkou 2 km. Místní báby vyprávějí, že je tam večer slyšet "nářek mrtvých..." Jezdím tam na Dušičky a nemám tam dobrý pocit. Občas slyším šepot, skřípot z jedné hrobky... Jednou jsem přicházela a paní, která vycházela mi řekla, že bych tam neměla chodit, že se tam "pohybují" hroby. Nic takového jsem tehdy neviděla, ale jakobych viděla mezi hroby stíny. Zvedl se vítr, začalo před hřbitovem houkat moje auto, tak jsem utekla taky. Asi jsem zbabělá...

Ďáblova čísla

Tehdy mi bylo 12 let. Nikdy se mi nic strašidelného nepřihodilo, ale na duchy jsem vždy věřila a chtěla jsem se s nimi setkat. Žádne vyvolávací seance apod. nezabíraly, vyzkoušela jsem různé metody jako např. astrální cestování apod., ale nic. Žádný zážitek... Štvalo mě to a tak jsem na duchy věřit přestala... Byly Vánoce, byla jsem u babičky a dědy. Děda mi vyfotil krásnou fotku, ještě ten den mi ji vytiskl a já jsem si ji doma vystavila na nástěnku. Ta fotka se každému strašně líbila. Jednou ale, když jsem ji chtěla ukázat kamarádce, byly na ní vyryty tři čísla - 2, 3, 12. O 2 dny později mi umřela prababička. O 3 týdny později kamarádce témeř celý dům vyhořel. Měla jsem hrozný strach, co se stane dál. Rok se nic nestalo. Zajímavé je, že ty dvě čísla - 2, 3 zmizely, ale 12 tam byla vyrytá stále. Pořád jsem se bála a tak jsem se rozhodla jednoho rána fotku spálit. Konečně mě ten strach přešel a tak jsem šla do kuchyně se podívat za mamkou, copak kuchtí dobrého. Zítra měly totiž být Vánoce... A PAK MĚ TO PRAŠTILO! Ten den, co jsem upálila tu fotku bylo 23. 12 - 2, 3, 12!!! A 24. 12 by to byly přesně 2 roky od té doby, co mám tu fotku. 2 ROKY - dvojka, zase to číslo! Málem jsem se zbláznila a řekla jsem si, že 2, 3 a 12 jsou ďáblova čísla a bojím se, že mě budou pronásledovat až do smrti... (začalo to přesně před dvěma lety, ty osudné Vánoce byly letos 2007, teď je mi 14let)!

Mrtvý děda

tento příběh se stal 1 1 2006 ten den jsem byl moc unavený byly jsme na víletě a šel jsem co nejrychleji spát a večer mě vzbudilo šramocení dole pod schodami říkám co to může být zloděj nebo co a byl tam můj praděda který je letos už 6 let mrtvý podal mi ruku a řekl už mi je po tobě smutno ráno jsem se vzbudil a mamka jse mě zeptala Vítku neslišel jsi večer dole šramocení a říkám že mě přišel navštívit můj 6 let mrtví děda máma mi to samozřejmě nevěřila






598i2.jpg








ghost.jpg






 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama